ukázka:
Vévoda si prohrábl rukou vlasy, takže kávově hnědé kadeře zachytily světlo ohně, než mu spadly zpět na aristokratické čelo. Povzdechl si. „Opravdu si myslíš, že bych za to byl zodpovědný já, lásko?“
Lásko. To slovo se v ní třepotalo, dotklo se jejího srdce jako kouzelná hůlka a způsobilo, že se rozbušilo a zabolelo. Připomínalo jí, jak moc ho kdysi milovala.
„Neříkej mi tak,“ vykřikla rozzlobeně. „Nikdy. Ne po tom, co jsi udělal.“
Krátce a strnule se uklonil. „Omlouvám se. Nebudu už to důvěrné oslovení používat.“
On se tváří ublíženě? Jak se opovažuje?
Něco v ní prasklo. Vždycky byla klidná a ovládala se, ale teď ji jako nezastavitelná vlna zaplavil vztek.
„Proč bych tě neměla považovat za zodpovědného?“ dorážela. „Ti dva muži, kteří mě sebrali, mi řekli, že mě unesli pro tebe. A proč jsem jim věřila? Protože jsi mi sám řekl, že jsi zkažený!“
Před deseti lety byla příliš šokovaná, když zrušil zasnoubení, než aby dokázala říct, co skutečně cítila. Teď v ní všechna ta bolest překypěla.
„Nevzpomínáš si?“ tlačila na něj. „Říkal jsi, že se rád necháváš svazovat, svazuješ ženy a pořádáš orgie. Říkal jsi, že chceš věci, o kterých by žádná slušně vychovaná dívka neměla nic vědět. Takže když mi bylo řečeno, že mě vedou do tvé postele, předpokládala jsem, že únos za účelem zprznění je jednou z těch věcí.“
Opřel se o sloupek postele a ležérně se prohnul tak, jak to umí jen muž, který si už zvykl být vévodou. S dlouhýma nohama zkříženýma v kotnících vypadal nedbale elegantně. Čelo se mu ale svraštilo a koutky rtů zkřivila bolest.